1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. 2 Nebo mluvě Job, řekl: 3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík. 4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem. 5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní. 6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla. 7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní. 8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba. 9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní. 10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých. 11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul? 12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval? 13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj, 14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá, 15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem. 16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla? 17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali. 18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka. 19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého. 20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého? 21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů? 22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob? 23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel? 24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé. 25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne. 26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.