1 Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění. 2 Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď. 3 Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti. 4 Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází. 5 Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni. 6 V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý, 7 K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka, 8 Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev. 9 K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory. 10 Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho. 11 Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší. 12 Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti? 13 Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých. 14 Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne. 15 Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její. 16 Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir. 17 Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata. 18 Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty. 19 Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti. 20 Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti? 21 Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest. 22 Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní. 23 Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její. 24 Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí, 25 Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje. 26 On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů. 27 Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji. 28 Èlověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.